Pražský půlmaraton 2010
Petr Vápeník
Letošní vytrvalá zima se spoustou sněhu i v nížinách moc běžeckému tréninku nepřála. Až v posledních 14 dnech se začali běžci nesměle hemžit a v minulém týdnu, který byl i na globálně dohřátý březen teplý a slunečný, se s nimi definitivně roztrhl pytel. Nicméně termín letošního pražského půlmaratónu je pevný na roky dopředu a jakkoli dlouhá zima ho nemůže změnit: sobota 27. března 2010. Jestlipak se krušný a mrazivý leden a únor projeví v počtu startujících? Neprojevily. Startujících bylo skoro osm tisíc, je vůbec div, že takovou masu pražské ulice bez fatálních následků pojmou.
Hvězdným účastníkem byl letos Grande Paolo - Pavel Nedvěd, který svou přítomností hravě zastínil tradiční suitu Keňanů. Nic ve zlém, ale keňští běžci - jakkoli jsou vynikající a neuvěřitelní, jsou snadno zaměnitelní. Vždycky je jich tak kolem deseti v nejvyšší třídě a skoro vždycky jsou jiní - aspoň podle jmen ve výsledkové listině. Zato Grande Paolo je pro české diváky nezaměnitelná hvězda, a tak dostal protekční číslo 1972, což je ročník jeho narození. Jeho blond hřívu, kterou nás vysokočelé dráždí, jsem za celou trasu ani jednou nezahlédl, což ale neznamená, že se ode dneška nebudu prsit, že jsem závodil s Pavlem Nedvědem. No a protože já nejsem Grande Paolo ale jen piccolo pietro, žádné protekční číslo jsem nedostal, měl jsem obyčejnou dva tisíce tři sta devadesát pětku, což - mám-li ji brát jako budoucí ročník svého narození, bude už několikátá reinkarnace, během níž budu pracně odčiňovat hříchy svých předešlých existencí. Ale lepší nějaká budoucnost než žádná, co říkáte, ateisté?
Při startu u Rudolfina se vymkl kontrole hydrant, bylo to přesně jako v legendární grotesce z filmového starověku Pokropený kropič. Dva muži marně zápasili s hydrantem, ze kterého prýštily proudy vody jako z mocného gejzíru v Yellowstoneském parku. Pravá část startovního prostoru se rychle proměnila v potok a mnoho nepozorných běžců si zadělalo na pěkné puchýře ještě před startem, protože nečekaně hlubokou chlorovanou říčkou proběhli. Jak kropiči nakonec gejzír zkrotili, netuším, ale po doběhu už řeka na svém místě nebyla, takže si to zřejmě odpunkvila do městské kanalizace.
Dlouhý mnohohlavý dav se valil přes startovní čáru víc než deset minut a vyrazili jsme v ústrety aprílovému větrnému počasí. Vůbec vítr byl dnes zajímavě kreativní: Myslel jsem, že bude foukat úporně buď po proudu Vltavy anebo proti němu, ale velkoměstská zástavba udělala z větru ruletu. Občas - když jsme probíhali kolem nějaké ulice ústící na nábřeží, nás vítr nabral záludně z boku jako vychytralý býk toreadora. No a ulice ústily v různých úhlech, takže i útoky býka přicházely z různých směrů. Až ve druhé polovině se vítr ustálil a foukal přirozeně po proudu Vltavy. Již na startu jsem slyšel hrůzné zprávy o úseku mezi 16. a 18. kilometrem v Karlíně, kde se běží na úplně volném prostranství a protivichr má být nejsilnější. Máme se na co těšit!
Dav natěšených běžců je v začátku věru špatným rádcem, pokud jde o otázku, jaké máte zvolit tempo, zvlášť když jste podobně jako já vylezli z medvědího brlohu před nedávnem a máte dohromady naběháno stěží tolik, kolik dnes máte uběhnout vcelku. Proto jsem se zpočátku snažil úporně brzdit a nepřizpůsobovat se rychlosti ostatních, protože to bych byl nejspíš brzy hotov. Cestou jsem pak předbíhal řadu těch, kteří v počátečním opojení kličkovali mezi běžci jako zajíci, aby se prosmýkli co nejvíc dopředu, než jim dojde dech. Protože nemám vůbec natrénováno, nezbylo mi, než vsadit na zkušenost a na to, že se tělo v kyslíkové nouzi upamatuje na loňský podzim, kdy mu to běhalo na jeho poměry slušně. Překonat amnézii bylo sice náročné, ale nakonec se to docela povedlo.
Musím kvitovat, že se postupně zvedá počet žen a dívek, které se organizovaných masových běhů účastní. Když dojdou památky - jako třeba v Nuselském údolí, na Smíchově nebo v již zmiňovaných karlínských prolukách, je se aspoň na co pěkného dívat. Na druhou stranu je nutné konstatovat, že mezi účastnicemi se asi zvyšuje míra obliby seriálu Sex ve městě, protože každou chvíli narazíte na partičku čtyř i více kamarádek, které podle svých televizních vzorů jdou nebo běží vedle sebe přes celou šířku chodníku nebo ulice, takže nejdou ani předběhnout ani obejít, a vydávají to za sebevědomí.
V Nuslích jsme si opět podběhli Nuselský most a podvědomě jsme tam zrychlili, aby na nás nespadl z mostu nějaký lezecky zdatný nešťastník. Těžko říct, zda by se na takovou událost vztahovalo standardní pojištění. Ale nejspíš ne, stejně jako kdyby na vás spadl meteorit nebo kousek orbitální stanice Mir. Není možné sledovat, co kde lítá, protože člověk musí koukat pod nohy, aby nedošlápl do škvíry mezi dvěma kočičími hlavami nebo do některého z kanálů, z nichž přičinliví sběrači kovů v potu tváře odtahali (a propili) dekly. A teď zpátky na nábřeží, přes Jiráskův most a nakoukneme na Smíchov. Při pohledu z mostu na černočerná mračna nad Pražským hradem jsem si připadl jak Sibyla, které se otevírá výhled do budoucnosti českého státu po Vítězném Volebním Květnu. Fujtajbl! I tady sice spadlo pár kapek, ale situace na obloze se mění z minuty na minutu, oblačné formace se navzájem předhánějí a mění o překot svůj tvar i barvu. Chvíli dokonce vykoukne sluníčko, to je pak v bundě celkem teplo, ale když fouká, běžci v krátkých rukávech mi bundu nepokrytě závidějí. A na Smíchově fouká.
Smíchovský úsek tradičně nemám v lásce, protože když se vyběhne z činžovní zástavby, opře se do vás většinou silný vichr prohánějící se kolem řeky po strakonické výpadovce jako nezkrotný motorkář. Tentokrát jsem se ale paradoxně na vítr těšil, protože se mi ve vlhkém studeném vzduchu zamlžovaly tmavé brýle, takže jsem občas pozdravil sloup elektrického vedení, protože se mi zdál, že kyne, a jednoho zvlášť pohledného kandelábru jsem se dokonce zeptal, zda by neměl večer čas. Nafrněnec - ani neodpověděl! No a vítr už byl tu, dnes ne tak prudký a nezkrotný, odfouknul veškerou mlhu z mých růžových (tedy v reálu modrých) brýlí a já opět dohlédl až na hodinky, které mi signalizovaly, že desítka bude kolem 1:06, což je podobné jako loni v Helsinkách. Grande Paolo by se sice nad touto cifrou jen pousmál, ale já jsem spokojený.
Znovu se vracíme po nábřeží zpět do centra, tentokrát s větrem v zádech, přes most Legií a kolem rohu Zlaté kapličky. Přes most jsou v protisměru příslušníky policie převáděny tramvaje. Pěkně za sebou jako velbloudi v karavaně, před každou tramvají jde policista a razí tramvaji cestu mezi běžci. Tramvaj za ním jede krokem jako kdysi stařičké automobily za běžci, kteří museli povinně běžet před vozem a praporem varovat občany, že se blíží samohybný módní výstřelek. "Stejně to za pár let lidi přestane bavit, říkali si tehdy někteří v domnění, že automobily stejně nemohou jezdit rychleji, protože by při rychlejším pohybu jednak zahynul udušením řidič a jednak by měl automobil příliš velkou spotřebu (tedy spotřebu běžců s výstražným praporem). Běží se mi docela dobře, zdravím povzbuzující diváky, kterých jsou kolem trati davy a mávám i na netečné lidi uvnitř tramvají. Bez reakce. Na občerstvovací stanici si beru ionty a zakusuji kousek banánu. Nějakou dobu sice tlačí v žaludku, ale do posledních kilometrů bude dobrý, aby nedošla energie. Zpět k místu startu a po Mánesově mostě znovu přes řeku (celkem dnes šestkrát, jen jsme nemohli zapojit i Karlův most, neb je právě v poruše) do druhé poloviny dnešní trati. V protisměru přibíhají závodníci kolem dvacátého místa celkového pořadí, Keňani už jsou dávno ve sprše.
V krátkých sebězích se moc nerozbíhám, i když se mi pořád běží dobře a zrychlit by šlo. Šetřím síly na souboj s "karlínskými větry", které prý mají sílu jako několikahlavé saně. No, proti gustu, že… Ale sáňkoval jsem mockrát a na žádné hlavy si nevzpomínám. Možná nějaká soudobá moderna! Běžíme kolem bývalého obávaného ústředního výboru KSČ i kolem Holešovické tržnice. Těžko říct, co mě víc děsí. Až k Libeňskému mostu trochu nudnější holešovická pasáž a i na mých spoluběžcích je vidět, že se na karlínskou futeř nijak netěší. Patnáctý kilometr je těsně před náběhem na Libeňský most a znovu jako každý pátý kilometr tu čekají na předávku naskládaní štafetoví běžci, protože spolu s normálním půlmaratónem se dnes běží i půlmaratón štafetový. To není pro normální "plné" běžce nic příjemného, protože vás najednou začne předbíhat spousta lidí a teprve po usilovném přemýšlení (kyslík v mozku začíná citelně chybět, tak je to trochu delší než normálně) vám dojde, že jsou to noví koně ze štafet, plní čerstvých sil. Stáčíme se do protisměru a začíná citelně a studeně dout. Přichází rozhodující dvoukilometrová rovinka. Naštěstí je na jejím začátku občerstvovací stanice, kde je k mání i vlažný sladký čaj, což je do těchto podmínek asi to nejlepší.
Zarážím čepici hlouběji do čela, aby neodlétla směrem k hotelu Olympic a dál na Palmovku a pak do středních a severních Čech. Moje neštíhlá postava klade větru větší odpor než vyžilá keňská těla, na druhou stranu moje zakulacené břicho by mohlo mít menší koeficient odporu. Ať je to teoreticky jakkoli, neběží se lehce a já mám poprvé cukání se zastavit a jít pěšky. Ale zbývají poslední čtyři kilometry! První krizi překonávám, když mne míjí tatínek vezoucí v kočárku malé spící miminko. "Osmnáctý kilometr, střídáme," volá dopředu a z paní běžící před ním se vyklube maminka, která dítě přebírá. Vedle zase běží žena vezoucí v o něco větším kočáru nepohyblivého syna. Oba kočárky chvíli soutěží, já je pozoruji a říkám si, jaké jsou moje starosti s větrem a nedostatečnou kondicí zatraceně malicherné. Posílen tímto zážitkem na duchu vbíhám do studeného těšnovského tunelu (kde ovšem nefouká). Chybí už jen výběh nahoru, opět přes řeku kolem Úřadu vlády (jestlipak se dneska taky vládne, když je sobota?) a přes Mánesův most zpátky do prostoru startu a cíle. Dům umělců Rudolfinum zní v mých představách rajskou hudbou.
Teď už vím, že nezastavím, protože chybí posledních pár stovek metrů. Nad Pražským hradem se i z tohoto úhlu pohledu honí neposedné mraky, které nás ale tentokrát ušetřily ledové přepršky. Studené počasí jako by se dnes odráželo i ve studeném obecenstvu. Zatímco v průběhu trati jsme potkávali lidi nadšeně povzbuzující, tady v cíli je ticho a nikdo netleská. Možná si myslí, že není k čemu, ale já vím, že čas 2:26:29 je pro mne v této roční době slušný, dokonce o pár minut nejrychlejší ze všech čtyř mých účastí na pražském půlmaratónu v počínajícím jaře. Tak přece jen si nakonec tělo vzpomnělo na celkem nadupaný podzim!
Dostávám medaili a banán. Jablka a pomeranče už došly. Říkám si, že by nemělo být těžké spočítat počet jablek a pomerančů tak, aby se dostalo na všechny, ale chápu, že je třeba počítat i s "koeficientem šikovných rukou", který je zřejmě u nás v Čechách nezanedbatelný. Ale lidi jsou v euforii po doběhu a drobné organizační pochybení jim nemůže zkazit náladu. Pavla Nedvěda nikde nevidím, zřejmě je už po dvaceti rozhovorech pro média a právě vyráží na setkání se sponzory. Dívám se, jestli tu místo Pavla Nedvěda nejsou v prostoru cíle někde aspoň bratři Nedvědové, kteří postávaj u stánků a smějí se (mému) času. Ale ani o jednoho Nedvěda jsem nezavadil.
Zato v šatně leží na zádech chlapík bílý ve tváři, třese se a zdá se, že nemůže vstát na chodidla plná krvácejících puchýřů. Ptám se ho, jestli něco nepotřebuje, protože tenhle stav z minula dobře znám. Otočí se na mne a zasněně povídá: "Ale byla to krása, co?" Byla. Kdo neprožil, asi nepochopí.
