36. VARŠAVSKÝ MARATON

Autor: René Kujan

Běhá pro Sportovní klub vozíčkářů Praha

Bardzo dobry Maraton Warszawski aneb Co jest komu do biegania maratonskiego

Na maraton do Varšavy jsem odjížděl bez velkých očekávání. Prostě takový další městský maraton. V Polsku už jsem párkrát byl, maraton si taky dokážu představit, no tak vážně nevím, čím by mě polští bratři chtěli překvapit. Pak jsem ale v expu potkal novináře z Runner’s Worldu, Men’s Runningu i třeba největšího francouzsky vycházejícího běžeckého magazínu s takovým povědomým jménem – Zatopek. Ne, ne, nebude to jen tak obyčejný městský maraton.

Bez boha? Proboha!

Česká republika je takovým ateistickým ostrovem uprostřed nábožně založené Evropy. I tady, mezi běžci, je to znát. Zatímco třeba v Praze neuvidíte odkazy na boha či bohy v podstatě vůbec, ve Varšavě mnoho běžců cítí potřebu se vůči tomuto tématu nějak vymezit. Pozitivně nebo negativně. Tu uvidíte vlasatce s portrétem jiného vlasatce jménem Ježíš na trikotu, tam vás zase nápis na tričku jiného běžce ujišťuje, že bůh je, existuje a myslí na všechny své ovce. Tedy ovečky. A jiný zase běží s nápisem na zádech: Good without god. Nic víc tam nebylo, takže jsem se ani nedozvěděl, jak to dotyčný myslel. Jestli je jako hodný, čestný, poctivý a spravedlivý, i když má o boží existenci své pochyby, nebo jestli se pokládá za velikého borce právě proto, že veškerou pomoc se svými problémy ze strany boha odmítl. Mezi námi: Moc dobrý běžec to tedy nebyl, hravě jsem ho předběhl na prvních pár kilometrech. Ponechávám jej jeho vlastní mystice a sám se zabývám daleko užitečnějšími myšlenkami. Například: „Fuj, teď jsem šlápnul do toho rozčvachtaného banánu!“ Prvních dvanáct kilometrů běžím naboso, a tak mne zaměstnávají právě takové přízemnosti včetně flusanců mých drahých spoluběžců.

Žádná hra na sardinky

Zhýčkán a obluzen několika významnými oceněními v barvách vzácných kovů pro pražský maraton, domníval jsem se, že mne ani z organizačního hlediska nemůže ve Varšavě nic překvapit. Hluboce jsem se zmýlil. Praha má 1 200 000 obyvatel, Varšava je se svými 1 700 000 podstatně lidnatější. Počet startujících na maratonu je ale zhruba stejný. Zdánlivě nepodstatná maličkost, kterou si však uvědomíte hned na startu. Lidí jako psů, kam oko dohlédne. Třeskne výstřel a já, ačkoli startuji na úrovni vodičů na 3:45, probíhám startem zhruba dvě minuty poté. Na startu se nikdo moc netlačí, necpe, všichni pobíhají spořádaně a s ohledy. Už na prvním druhém kilometru se balík běžců příjemně rozpadá tak, že můžete svobodně běžet vlastním tempem! To je pro mne na městském maratonu něco zásadně nového! Na maratonu v naší drahé matičce všech měst to trvá klidně i patnáct kilometrů, na půlmaratonu tamtéž jsem na podobně příznivé podmínky čekal marně až do cíle.

S vozíčkáři žádný problém

Velmi příjemným překvapením jsou také vozíčkáři na startu. Není pro ně nejmenší problém postavit se na start mezi ostatní a s ostatními také běžet, tedy jet. Žádné specialitky, vlastní startovací koridor, speciální startovní čísla, speciální dohody s pořadateli, speciální zacházení... Ne. Protože to ve Varšavě není potřeba. Jak jinak také může vypadat přístup pořadatelů k vozíčkářům u nás, můžete vzpomenout třeba tady. Ano, soudruzi v Polsku dávají do bramborových lupínků posypovou sůl a sušenky někdy dochucují jedem na krysy, ale v tomhle jsou zase pár kroků před námi.

Národní sportovní svatostánek

Startuje se na Mostě Poniatowského (jenž shodou okolností slaví 100 let od svého postavení), v těsné blízkosti Národního sportovního stadionu, krásné nové budovy, na niž jsou Varšavané po právu patřičně hrdí. A i maratonu to v jeho blízkosti sluší. Závodníci mají expo, veškeré zázemí i grandiózní cílovou rovinku přímo v nitru tohoto stadionu. Před několika lety tu ještě stávala komunistická, řádně zanedbaná ruina typu pražského Strahova. Dnes je všemu jinak, ba přímo naopak. Takový svatostánek sportu by si snad zasloužili i čeští sportovníci, napadá mne. A tuto myšlenku hned začnou pronásledovat její zpytavé družky: Kolik kmotrů by na to bylo potřeba? Kolik luxusních sídel v přímořských letoviscích by se za proinvestované prostředky postavilo? Kolik miliard by se na tom protunelovalo, než by se zjistilo, že tu něco opadává, tam se něco vlní?! My máme Strahov. A dobře nám tak. Nic jiného si totiž nezasloužíme.

Dobíhající závodníci mají všechno tak říkajíc pod jednou střechou – cíl s pohledem na obří obrazovky, sprchy, zázemí, depo cílových zavazadel i dostatek místa pro všechny přátele, známé, fanoušky.

Na vážkách

Neustále se mi na mysl vkrádá srovnání s pražským maratonem. Možná proto, že je Polsko naším sousedem a, alespoň pro mne, stále ještě nedávným bratrem v triku. V tom rudém triku s hvězdou, srpem a kladivem. Vlastně by to u nás a u nich mělo být hodně podobné. Ale není. Na rozdíl od toho pražského má varšavský maraton většinu běžců domácí provenience. Je to dobře? Je to špatně? Znamená to, že jsou Varšavané méně světoví než my, nebo jsou naopak více hrdí a patriotičtí? Nevím. Pravdou je, že v Praze jsem ještě nikdy nikoho neviděl běžet v národních barvách a s národní vlajkou hrdě třímanou nad hlavou po celý závod. Možná je to ale také tím, že si Poláci svůj maraton dělají sami. Už šest a třicet let. Nečekali jako my na to, až přijde zahraniční firma a udělá to za ně.

Shrnuto a podtrženo: Skvělá atmosféra, výborná organizace, výborné zázemí.

NENECHÁVEJ SI SVÉ VÝKONY PRO SEBE!

Staň se, podobně jako autor tohoto článku, Spojencem sportovců na vozíku a za každý uběhnutý kilometr, vstřelený gól, vítězný set, zasažený terč, zlezenou cestu a podobně věnuj malou částku na transparentní sbírkový účet Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Sportovci pomáhají sportovcům.Více na www.skvpraha.org/spojenci